Normandie na jaře. Pokaždé tohoto data znovu vidím normandský lesík a sním o jednom dni roku 1910, který byl, jak mi řekli, tak krásný a plný slunce. Bylo to o Svatodušním pondělí. Poupata jabloní se skvěla ve svých barvách, které přecházely od růžových až ke světlým, jakoby doběla rozžhaveným. Odrážely se jako zázrak milost od mechem obrostlých větví, sukovitých a podivně pokroucených.
    Kraj, který pro turisty není příliš zajímavý. Žádný vodní tok, krajina plochá nebo aspoň málo členitá. Takže může vzbuzovat úsměv, když člověk, jdoucí z Cahanes do Loges, objeví na ukazateli cest jméno vísky „Vysoké Pastviny“. Ale kdo by neobdivoval stromy vyrostlé z této země, jež jsou jejím výtvorem a současně šperkem?
    Lesní stromy, seskupené na planině jako svatozář, která korunuje nebe, ovocné stromy, odměna za lopotu několika generací. Zejména jabloně, pýcha našeho kraje, lemující každou cestu, ba každou pěšinu; ploty svěžích ostružiníků, kde vyrážejí dozrávající náznaky úrody budoucích plodů.
    Sledujeme cestu, která se křivolace vine mezi osením. Pach zoraných polí, dobře pohnojených, nás nutí snít o příští vůni budoucí úrody, až klasy, sklánějící se pod tíhou zrn, budou pokoseny. Tam vlevo se vine pěšina. Kousek dál se mění ve vyhloubenou cestu, stísněnou jasany, lískami a jilmy.
    Pojďme dále, vždyť v listí prosvítá jakési obydlí. Když pronikneme do dvora, rozeženeme hejno slepic rozhrabujících půdu nebo pohodlně uvelebených v panujícím vlahém teple. Asi třicet kroků odtud, oddělena od nás plotem, se prostírá louka s třemi kravami, z nichž jedna právě prostrčila mezi dráty svou mohutnou hlavu a upírá na nás dobrácké oči.
    Skromné stavení. Sad s mnoha jabloněmi a vpravo před námi průčelí nízkého domku. Uprostřed dveře, dvoutabulová okna s čistě vypranými záclonami a muškáty. Červená dlažba, trochu omšelá, avšak lesknoucí se čistotou, vzbuzuje chuť vstoupit k dobrým lidem.
    16. květen 1910. Jak požehnaný den v tom rodinném kruhu, kde dvě krásné růžolící děti, zdravé a silné, dělají radost rodině Legrixových. Domácnost očekává již devět měsíců, až se její součástí stane další malý bratříček nebo sestřička. On či ona tvoří základ všech současných domácích plánů. Je připravena výbavička. Chodí se kolem ní se vzrušenými úsměvy, téměř zbožně. Jak bude něžňoučké to budoucí děťátko, když obleče tak malinký kabátek!
A jak se bude jmenovat? Každý navrhne nějaké jméno. Jsou veselí. Chvějí se lehkou netrpělivostí. Čekají.
    A pak, po noci plné utrpení, úzkostí a výkřiků, v okamžiku, kdy je možno zvolat: „Podívejte, malá sestřička je tady...“ Můj Bože, jaký úder blesku! Jaké rozčilení! Vzlyká se. Slova váznou v hrdle. Vždyť ta novorozená, která písklavě vykřikuje svou odvahu, ta tolik očekávaná, tolik vytoužená, přišla na svět bez rukou a bez nohou. Příroda je někdy strašná... A tato „sestřička“ jsem já.
    Představuji si to. Nemluvně váží sotva dvě kila, ačkoliv má hlavičku, hrudníček i bříško normální. Normální - jak užít toho slova, když ta panenka z masa má... vlevo zárodek stehna, který se zastavil u kolena... a vpravo vůbec nic, ani jediný článek. A pokud jde o paže... žádné skutečné paže, ani ruce. Jenom pahýly, beztvaré pahýly, ten levý o něco delší než druhý. Panenka, řekla jsem, pravda, ale které byl předurčen hrozný osud být nepochybně drásána dětskou surovostí. Co s tím dělat? Nic. Zmetek dobrý k zahození na hromadu hnoje. A v jiných stoletích, v jiných zemích by se tak bylo patrně stalo. Ale v našem křesťanském povědomí má každý tvor duši. Dokonce i tento malý kvílející zjev se zrudlou tváří patří k posvátnému druhu.
    Náš starý doktor byl z toho všeho celý rozrušený. Nenapadlo ho nic jiného než utěšovat ubohou matku:
- Neplačte, vidíte, jak je baculatá a kolik má vitality, ten drobeček! Nezoufejte, vždyť často tyto postižené děti jsou obdařeny různým druhem nadání. Třeba to bude právě ona, která vám ve stáří způsobí největší radost.
    Další drásání nervů následuje od sousedek. Zdá se, že vidím, ba přímo pozoruji to procesí žen přicházejících jakoby se smutkem:- Je to pravda, co se říká? Je to možné?
Matka na lůžku mě tisne k sobě a nemůže zastavit řinoucí se slzy. Sbor návštěvnic:
- Drazí přátelé, co budete dělat s takovým dítětem? Takové břemeno po celý život!
Otec říká:
- Budeme ji mít rádi jako ty druhé!
Nával nepřestává po několik dní. Sympatie? Ne, zvědavost, morbidní zvědavost. Jako bych je slyšela:
- Tak co říká doktor? Radí vám, abyste si ji nechali?
Zřejmě by byly raději, aby mě „zapíchli“.
Maminka jim odporuje:
- Proč bychom si ji neměli nechat?
- Nezlobte se! To, co vám říkáme, je ve vašem zájmu. Bude vůbec inteligentní? Bude mít rozum?
Potom skloněny nad tím neobvyklým tvorem:
- To je zvláštní, jak je její kůže zdravá. Myslela bych, že bude mít nějaké rány.
- Ale vypadá, že se jí daří dobře!
- Proč ne?
- Rozumějte, chci říci, když tolik dětí normálních...
/Toto slovo vždycky raní jako kámen./
Jedna sousedka radí s přehnaně soucitným výrazem:
- Třeba ji prodáte do cirkusu.
Paní pekařka mě nakonec ohodnotí:
- Má hezký obličej. Člověk by řekl, že chce žít.
Jak to bylo pravda!